V době komunikace prostřednictvím výpočetní techniky a mobilních zařízení pomalu a jistě zapomínáme na jednu základní lidskou potřebu, a tou je láska k druhému člověku. Ovšem, není tomu tak, že bychom postrádali ke svým blízkým citovou vazbu, ale nejsme dnes příliš obratní v tom, jak ji vyjadřujeme. Nevyjadřujeme ji v její přirozené podobě, čili spontánně. Lásku k druhé osobě jsme vymodelovali na tvz. „zboží za směnu“. Zajisté, nezní to příliš optimisticky, ale přiznejme si skutečnost, že přízeň a náklonost k druhé osobě vyjadřujeme materiálními statky. Nicméně, dary jsou stále okázalou náhražkou přirozeného citu, který nám chybí. Nejme schopni vyjádřit cit k druhé osobě obyčejnou pusou na tvář.
Mami, mám Tě moc ráda
Každý z nás se domnívá, že žije harmonický život, a naše vzájemné vztahy jsou dokonalé, a nic jim nechybí. Ovšem, je to náš omyl. Jak říká moje kolegyně: „Ani si někdy neuvědomíme, o co ve svém životě přicházíme. Co ztrácíme!“ Kolegyně měla před časem slabou chvilku, kdy se své dcery upřímně zeptala, proč někdy, když přijde domů z práce, ji spontánně nepolíbí, a neřekne: „Mami, mám Tě ráda“. Vždyť ve filmech si lidé takto svůj cit k druhé osobě vyjadřují. Jistě, film ale není náš reálný život.
Chybí nám vzor
Dcera kolegyni pouze podotkla: „Mami, kdy si mě naposledy vzala do náručí, a políbila si mě na důkaz své lásky“. Ano, tento příběh je příběhem nás všech, a jak mi kolegyně potvrdila, stojí za to, abychom se nad sebou zamysleli. Nejen jako děti, ale také jako rodiče. Cit k maminkám vyjadřujeme pouze oslavou MDŽ nebo Dnem matek, ale kdy přijdeme ke své mamince, a řekneme ji: „Maminko, mám Tě moc ráda“. Jako lidstvo už nejsme schopni vyjádřit lásku k druhému člověku přirozeným pudem, a to je pusa. Pusu nahrazujeme dárky!
Dárek ale není vše
Dnešní babičky si ale stěžují, že komerční způsob života současných čtyřicátníků devastuje život jejich vnoučat. Rodiče vyjadřují lásku ke svým dětem pokojem plných hraček. Ovšem, tisícové položky za nákup hraček nenahradí přirozený cit. Hračka nenahradí objetí mámy a její pusu na tvář. A pokud si dítě oblíbí jednu hračku, druhé ho nechávají chladnými. Dětské pokoje připomínají spíše hračkářství než útulné místo pro malé a šťastné človíčky.