Dnes dopoledne po cestě do svého zaměstnání jsem viděla na vozíčku mládence okolo 25 let, jak prodává malé suvenýry v rámci pomoci postiženým lidem. Svůj handicap by nemohl hrát, při prvním pohledu by Vám bylo jasné, že je tělesně postižený. Při oslovování kolemjdoucích nebyl příliš úspěšný, pouze někteří lidé přispěli. Mnozí nedokázali mládenci odpovědět: „Nemám zájem, děkuji“. Pouze se netaktně otočili, ba dokonce, pokud k nim vozíčkář přijížděl, a včas si ho všimli, rychlým krokem odcházeli.
Velká nedůvěra
Co nás nutí, abychom se takto chovali? Snad nedůvěra …. možná! Většina z nás má obavy z možného podvodu. Bojíme se na každém kroku podvodníků, ale to je samozřejmě lidská přirozenost, ale zapomínáme, že ne všechny úmysly druhých jsou špatné.
Nicméně, svá pochybení činí i organizace, které posílají do terénu postižené lidi. Ano, vše je v dobrém úmyslu, ale zamysleli se jejich pracovníci nad tím, jak se musí handicapovaný člověk cítit, pokud se setká s chováním většinové společnosti. Mám na mysli, že před ním utíkáme jako zbabělí psi, jen proto, abychom mu nemuseli přispět 30 korunami. Jediné pádné vysvětlení je citové vydírání přispěvovatelů ze strany humanitárních organizací.
Citové vydírání
Samozřejmě, pokud by lidé viděli řádnou akci, která by za daných podmínek probíhala v podnicích, kde jsou lidé zaměstnáni, a peníze by sám podnik odvedl potřebným. A já se tedy ptám: „Kde by byl problém?“ Sami přispěvovatelé by si pohlídali, kam peníze skutečně plynou, a domnívám se, že výše příspěvků by byly podstatně vyšší než jsou vybírány nyní.